Diagnostika parodontitidy

Vlastní posouzení dásní, například doma před zrcadlem, pro správné zhodnocení nestačí, protože sami nemůžete zjistit, zda již byl závěsný aparát zubu zánětem dásní poškozen. Ani parodontální choboty nemůžete sami rozpoznat.

Jen řádné klinické vyšetření v zubní ordinaci takzvanou dásňovou sondou (parodontální sondou) může poskytnout informaci o tom, zda jsou dásně zdravé, zda je přítomen zánět dásní (gingivitida), nebo zda jde o onemocnění závěsného aparátu zubů (parodontitidu).

Základní parodontální vyšetření slouží k rychlému zjištění, zda jsou přítomny potíže s dásněmi. Je to jednoduchý způsob, jak určit gingivitidu nebo odhalit parodontitidu.

Parodontální sondou se šetrně a přesně měří hloubka průniku sondy na okraji dásní.

Po tomto krátkém vyšetření se další vyšetření provádějí pouze tehdy, pokud byly zjištěny známky poškození struktur, které drží zuby v čelistní kosti. K těmto dalším vyšetřením patří takzvaný parodontální status a doplňující rentgenové snímky.

Při klinickém vyšetření dásňovou sondou (parodontální sondou) se na až šesti místech každého zubu s milimetrovou přesností měří hloubka, do které sonda pronikne do parodontálního chobotu. Konkrétně se měří vzdálenost mezi okrajem dásně a dnem chobotu. Tato vzdálenost se nazývá hloubka sondáže. Na zdravých místech činí hloubka sondáže nejvýše 3 mm. Na místech, kde již parodontitida vedla k odbourání závěsného aparátu zubu, může hloubka sondáže činit 4 mm nebo více.

Kromě toho se v takzvaném parodontálním statusu přesně zaznamenává výška čelistní kosti (úroveň úponu). Parodontální status je pro diagnózu a plánování léčby nepostradatelný. Parodontální status lze zaznamenat online v každé zubní ordinaci a opakovaně používat: www.periodontalchart-online.com.

Diagnózu parodontitidy lze s jistotou potvrdit pouze pomocí nezbytných rentgenových snímků. Výběr rentgenových snímků potřebných k diagnostice parodontitidy lze provést až po klinickém vyšetření. Tím se lze vyhnout zbytečné radiační zátěži.

V nejjednodušším případě se rentgenový nález skládá ze 2 snímků (bite-wing snímků) a v nejrozsáhlejším případě z takzvaného rentgenového statusu s až 14 dalšími rentgenovými snímky nebo z panoramatického snímku (ortopantomogramu). Pořízené rentgenové snímky musí zobrazovat čelistní kost obklopující zub a umožnit odhad závažnosti úbytku kosti.

Na každém rentgenovém snímku pořízeném v zubní ordinaci musí být chrup zkontrolován jak na zubní kaz, tak na parodontitidu.

Moderními mikrobiologickými testy se ve složení zubního plaku zjišťuje přítomnost následujících škodlivých druhů bakterií:

• Prevotella intermedia
• Porphyromonas gingivalis
• Aggregatibacter actinomycetemcomitans
• Treponema denticola

Náklady na toto doplňující diagnostické vyšetření jsou opodstatněné, pokud získané informace vedou ke zlepšení léčby nebo pokud se lze vyhnout zbytečné léčbě.

V roce 1999 se v USA konal první mezinárodní workshop o klasifikaci onemocnění parodontu. Nejdůležitější novinkou oproti evropské klasifikaci z roku 1993 bylo, že formy onemocnění již nebyly definovány především podle věku pacienta v době první diagnózy (např. juvenilní parodontitida a parodontitida dospělých). Zavedeny byly nové formy chronická a agresivní parodontitida a také například parodontitida, která může být spojena s celkovými onemocněními.

Nová klasifikace platná od roku 2018 však již nerozlišuje mezi chronickou a agresivní parodontitidou. Parodontitida se nyní – obdobně jako klasifikace cukrovky – popisuje pomocí stadií (staging) a stupňů (grading).